Autor: Zuzana Řezáčová Lukášková, zveřejněno 14. 11. 2013
Na základní škole jsem nezískala příliš vřelý vztah k výtvarnému umění. Bližší mi bylo umění hudební, což ovlivnilo i výběr „uměleckého předmětu“ na střední škole.
Jsem tedy výtvarně negramotná. Kreslení byl dokonce jeden z mála předmětů, z něhož jsem kdy dostala pětku! Proto jsem se o malá, natož o velká, díla nikdy nepokoušela a jen jsem závistivě pokukovala po obrazech ostatních. Později jsem se jako arteterapeutka pracující s obrazovými produkcemi utěšovala větou, kterou povzbuzuji k tvorbě ostatní, „výtvarné vzdělání je zde spíše překážkou, stačí, když budete tvořit tak, jak to cítíte“. Nakonec jsem se ale rozhodla, že bych umět kreslit přece jenom měla... alespoň trochu.
První dvě hodiny kurzu kreslení jsem protrpěla. Plynulé stínování tužkou mi nešlo, první portrét byl příšerný, list mě nebavil, druhý portrét už byl i k poznání, studie květáku byla zábavná a ten třetí portrét byl na výstavě...
Podobně jsem to měla i s tělocvikem a psaním slohů. Na tělocviku jsem byla mimo limity (hluboce pod) a se slohem to bylo jak kdy. Postupem času jsem zjistila, že to jestli umíme nebo neumíme kreslit, zpívat, hrát na hudební nástroj, tančit… je do značné míry ovlivněno tím, co si o sobě myslíme a tím, co nám řekli na základní škole. Jak jinak si lze vysvětlit, že i přes dvojku z kreslení a z tělocviku a trojku z maturitního slohu mohu tvořit (i kreslit), závodně tančit a psát články do časopisů? Teprve dnes vidím, že tvořit na pokyn je prostě blbost. Pokud tvořím během “záchvatu kreativity”, jde mi to samo a výsledek někdy překvapuje i mne samotnou. Pokud se snažím něco vyprodukovat, protože musím, stojí to za starou bačkoru.
Arteterapeutka, která jako jediná v ČR pracuje s mandalovým diagnostickým testem.