zveřejněno 8. 7. 2011
Jak sypanou mandalu prožila jedna z účastnic...
(reportáž - sepsala Martina Vavrochová)
22.6.2011, den po začátku léta. Včera byl letní slunovrat, oslava Slunce a Života ve všech jeho barvách. Scházíme se před školou, jak jinak než uměleckou. JAMU v pozadí krásně dokresluje atmosféru tvoření. Je příjemné středeční odpoledne. Vše je připraveno, Zuzana Řezáčová Lukášková dává jen pár organizačních pokynů a můžeme začít. Každý se chopí tužky a za chvíli už je hrubý náčrt budoucí mandaly hotový. Z počátku se velmi nejistě, ale zato s nadšením, přidávám.
Krokodýl – úžasný symbol, na druhé straně mandaly vznikají srdce, spirály, kapičky. Byť jsme rozděleny na čtyři části, vzniká neuvěřitelná intuitivní souhra. Pro mě je to úžasná relaxace, pozornost je soustředěná pouze na sypání barevného písku z malého papírového trychtýřku v mých rukách. Není to tak snadné, jak mi to na první pohled připadalo. O to větší radost z výsledku mám. Asi za půl hodiny se objevuje profesionální fotograf a hbitě dokumentuje vznikající dílko.
„Jé, budu slavná“, pomyslím si s úsměvem. Poslední úpravy a opravy a Celek je hotov. Kocháme se úplně všichni. Pár kolemjdoucích zvědavců nám nakukuje přes rameno. Co teď?
V Tibetu mandalu sesypou dohromady, aby mohli energii Záměru, s kterým byla mandala tvořena, rozšířit dál. Rozhodneme se udělat totéž, už individuálně - každá po svém. Já se rozhodnu nechat plynout záměr Dobra skrze potok v Medlánkách a Mariánském údolí. Sypání barevného písku je malou meditací a já při tom cítím určité posvátno. Nechávám pomalu protékat jednotlivá zrnka písku skrze své prsty a pozoruji, jak se v záři slunce mění v nádherný barevný proud mizící ve vodním toku.
