Inteligence pomáhá, nebo ničí?

Ovšem již se zapomíná na fakt, že inteligence není souhrn schopností, které nám umožňují vypočítat složité matematické rovnice, porozumět fyzikálním zákonům, zavázat si tkaničky a umět zpaměti periodickou tabulku prvků. Zapomíná se totiž na to, že inteligencí je několik druhů. Jenže do povědomí nás všech se tento pojem zaryl jako zástupce znalosti vědeckých dovedností. Jak je ale možné, že člověk s nadprůměrnou inteligencí neví, kde si má koupit chleba?

Můžeme to chápat tak, že vše si bere svou daň. Takže pokud znáte například nějakého výborného programátora, tak jistě znáte i jeho mouchy, které zahrnují defekty projevující se v „běžném praktickém životě“. Samozřejmě to není pravidlem, ale když se rozhlédnete ve svém okolí...

Mou hlavní otázkou je, zda inteligence, myšleno silně vyvinutá, není lidem spíše na škodu? Ano, můžete být úžasný virtuos, geniální malíř, matematik, tanečník anebo vymyslet perpetuum mobile (to by byla věc, co?), ale co je všem těmto lidem vlastní? Kolik umělců či jinak nadaných lidí se uzavřelo zcela do svého světa, trpělo depresemi, sebevražednými sklony, závislostmi či jinými poruchami? Abyste prožívali výše zmíněné stavy, tak ani nemusíte být nadprůměrně inteligentní. Stačí, že neustále přemýšlíte a nad čím vlastně?

Co nás nutí neustále myslet i nad věcmi, které se nás příliš netýkají? Někdy si říkám, že muselo dojít k nějaké degenerativní chybě, že náš mozek zmutoval. Když jste sami, tak si pustíte televizi, rádio, internet, hudbu, abyste přehlušili sami sebe. Třeba nejste vynikající matematici, takže neřešíte nějaké rovnice či vzorce, ale řešíte spoustu fiktivních i reálných skutečností, které by se mohly promítnout, nebo se promítají do vašeho života.

Ono totiž neznamená, že když jsou vám vědy cizí, že jste podprůměrní a nemáte o čem přemýšlet. Jak už jsem zmiňovala výše: inteligencí je mnoho druhů. Slyšeli jste někdy například o emoční inteligenci? Přečíst si o ní můžete například zde.

Také si myslíte, že být „inteligentní“ není vždy výhoda?