Autor: Zuzana Řezáčová Lukášková, zveřejněno 8. 3. 2017
Trápí vás, že něco neumíte, nejde vám to ani po absolvování deseti kurzů, nemáte se rádi a často o sobě pochybujete? Uvědomte si, jak o sobě mluvíte a změňte to. Poradíme vám jak být opravdu lepší a šťastnější.
Jsme to, co si o sobě myslíme, v co věříme a co o sobě říkáme. Kde jsme ale ty věty ve svém životě vzali? Jsou opravdu naše nebo jsme je pochytali od svého okolí a teď se s nimi snažíme nějak vypořádat? Můžeme je vůbec změnit?
Vědci zkoumají, kdy se to stane - kdy si začneme uvědomovat sami sebe. Kdo hledá, ten najde a tak zjistili, že od svých dvou let sbíráme do své mysli obrazy, které s námi nějak rezonují. Od školky pak z těchto obrazů začínáme sestavovat příběhy a v pubertě začínáme vyprávět náš vlastní příběh, přes který se identifikujeme. Začínáme věřit, že jsme nějací a že žijeme nějaký příběh. Během toho jak rosteme, slýcháme od rodičů i učitelů jací jsme, co umíme, co nám jde, co nás baví, co nám nejde a co patrně nikdy nebudeme umět.
A tak sbíráme podobné věty a věříme jim, protože je řekli dospělí, zkušení lidé, kteří jsou pro nás autoritou. Postupně tedy věříme, že jsme zlí nebo nejúžasnější, nemožní nebo chytří na základě toho, co o sobě slyšíme. Jak jde čas, můžeme postupně zjišťovat, že ačkoliv jsme měli čtyřku ze slohu, psaní nám docela jde. Možná se nelíbil náš styl paní učitelce, možná to bylo více o gramatice než o slohu nebo nám jen neseděla témata.
Sama jsem dlouho po škole zjistila, že na psaní potřebuji mít "záchvat kreativity". Ve škole jsem ho během psaní slohu většinou neměla a proto jsem dlouho věřila tomu, že psát neumím a tudíž nemohu. Podobné to bylo s výtvarnou výchovou, kde jsem také nesplňovala parametry na jedničku. I tak je dneska mojí hlavní náplní práce kresba a práce s ní (jsem arteterapeutkou) stejně jako psaní článků a knih.
Podobné to bylo s jazyky. "My na jazyky nemáme v rodině vlohy." Byla věta, kterou obhajoval můj tatínek svůj odpor k němčině. Bohužel jsem si to dlouhá léta myslela a proto jsem se anglicky naučila až po vysoké škole, kdy jsem pochopila, že všechna tato přesvědčení jsou jen v mé hlavě a že nemusí být pravdivá.
Když se zadíváte na svůj vlastní seznam vět a přesvědčení, možná dostanete vztek, co vám ti dospělí kolem vás všechno navykládali, jak vám zničili život a kde jste mohli být, kdyby to tak nebylo. Možná máte pravdu. Všichni kolem vás ale dělali to nejlepší, co v danou chvíli uměli a mohli a stejné je to s vámi. I vy jste dělali to nejlepší. I tak nyní věříte že jste… (doplňte dle svého seznamu). Co s tím?
Prvním krokem, jak se z tohoto zakletí dostat je uvědomění si toho, že to tak je. Sepište si věty, které si z dětství pamatujete. Uvidíte svá omezení, která si z dětství nesete, ale také svůj potenciál.
Druhým krokem je přeformulování toho, čím chcete být. Nebojte si věty přepsat a pak si je říkejte (já jsem si dlouho říkala "učím se anglicky snadno a rychle"). Buďte k sobě něžní a netlačte na sebe. Nesnažte se po sobě chtít opak hned druhý den. Uvědomte si, jak dlouho jste si říkali, že… (se anglicky nikdy nenaučím, protože jsem tupá na jazyky).
No a do třetice si začněte uvědomovat, jak o sobě mluvíte, když jste s druhými lidmi. Začněte o sobě mluvit v souladu s bodem dva a uvidíte, jak se váš život a váš životní příběh začne měnit.
Pokud vám to samotným nejde, nebojte se přijmout pomoc!
Arteterapeutka, která jako jediná v ČR pracuje s mandalovým diagnostickým testem.
