Externí autor: Petr Kubala, zveřejněno 18. 8. 2012
Seděl jsem nahoře v pokoji a napadlo mě, jestli dole potřebují zatopit… Potřebují? Tady nahoře je teplo, ale co dole? A jak se to dozvím, když se neozvou? Tady nahoře člověk neuvěří, že dole může být zima. A ti dole? Napadlo by je, že někde může být tepleji?
Nejjednodušší je sejít dolů mezi ně a podívat se, zeptat se… a případně přitopit. Jednoduché, že ano? Na úrovni domu je to snadné. Ale jaké to je jinde? Dokážou si lidi představit, jaké to je v parlamentu? Dokážou si lidé z parlamentu představit, jaké to je bydlet v malém domku v příhraniční vesnici? Stačí sejít dolů a podívat se.
Jaké to je ve vašem životě? Ve vašich snech? Je to stejné, jako dole na Zemi? Nebo je nahoře tepleji a radši zůstáváte tam, než abyste sešli dolů a prodírali se bosou nohou v blátě či studeném sněhu? Anebo je to tak, že se radši držíte dole a ani nevíte, že nějaké nahoře může být? Nebo že je „nahoře“ jen pro vyvolené, kterými vy zrovna nejste?
Nahoře je tepleji než dole. Nahoře je tepleji. Ti dole mohou závidět, vzhlížet, směřovat, ignorovat. Dole je chladněji. Ti nahoře mohou shlížet, utěšovat se, pomáhat, ignorovat.
„Snílci“ se bojí být dole. „Materialisté“ se bojí dívat na nebe. Vyrovnanost. Stačí sejít dolů. Anebo vyjít nahoru. Podívat se, rozšířit svůj úhel pohledu. Děkuji, že máme doma schody. Někdy se můžeme jít ohřát a pak zase snést své sny na Zem. Ty schody máme každý ve svém životě a můžeme je používat.
tento článek nám poslala