Staňte se i Vy naším partnerem 

• Je  možnost snížit konkurenci, boj, závist a podpořit spolupráci,  podporu a možná taky mír či udržitelnou hojnost?
• Proč  lidé tolik soutěží, proč tak kvete konkurence, proč je tolik  násilí? 

Tento text je inspirován knihou „Budoucnost peněz“ od Bernarda Lietaera, který působil na různých stranách spektra peněžního světa. V tomto textu nejsou vždy přesné citace. Pro přesná znění textu je potřeba nahlédnout přímo do knihy.

Základní poselství, které pro mě kniha měla:

1. Systém peněz

Všichni spolu žijeme se systémem peněz a jen málo lidí ve skutečnosti ví, na čem je systém založen. Je založen na úroku, tedy dluhu, který vytváří nedostatek. Všichni chceme mít dostatek,  ale vytvořili jsme systém, který uměle vytváří nedostatek. Proto spolu bojujeme a soupeříme o tento nedostatkový zdroj.

Představme si 10 lidí, kteří mezi sebou vyměňují zboží a nějak jim to funguje. Pak přijde někdo a vymyslí peníze. Udělá to tak, že každému dá 10 peněz a s těmi potom obchodují. Jenže... háček je v tom, že za rok mu každý musí vrátit 11 peněz (tedy půjčka + úrok). Celkem se tedy musí vrátit 110 peněz. Avšak v oběhu jich je jen 100! Z toho vzniká pocit nedostatku a tak 9 lidí bude moct vrátit svých 11 peněz, když jeden přijde na mizinu. Už od začátku tedy každý bude hledat příležitost, jak získat ten 1 peníz navíc a začíná boj. V tomto systému není možné situaci vyřešit spoluprací. Leda spoluprací ve smyslu koalice, fúze, sdružení... někoho proti někomu!

2. Čekání na peníze nebo na Godota?

Neuvědomujeme si, že  pocit nedostatku vlastně vychází ze systému, který jsme  vytvořili (my lidstvo) a že my (lidé) máme možnost tento systém  změnit. 

Co chybí, jsou peníze. Každý čeká na peníze. Když se nad tím člověk zamyslí, je to fascinující jev. Představte si Marťana, který by přistál v chudinské čtvrti a viděl rozložené komunity, lidi spící na ulicích, bezprizorní nebo hladové děti, chřadnoucí stromy a hynoucí řeky, ekologický kolaps a všechny další problémy, které musíme snášet. Taktéž by zjistil, že my přesně víme, co bychom měli dělat. A nakonec by viděl, že mnoho lidí, kteří jsou ochotni pracovat, je buď nezaměstnaných anebo využívá jenom část svých dovedností. Viděl by, že mnozí jsou zaměstnáni, ale nedělají práci, která je baví. A že všichni čekají na peníze. Představte si, že by se nás ten Marťan zeptal, co to je za divnou věc, ty peníze, na které čekáme. Mohli byste mu s klidnou tváří říci, že čekáme na „dohodu uvnitř komunity jak používat něco – vlastně cokoliv – jako „prostředek směny“? A že stále jen čekáme? Náš Marťan by asi odletěl a přemýšlel o tom, zda na této planetě vlastně existuje inteligentní život.

3. Jiné peněžní systémy

Existují  stovky úspěšných případů jiných peněžních systémů (bez  úroku nebo bez dokonce s opačným (negativním) úrokem. Tyto  systémy nemusí nahradit stávající systém (což by bylo velkým  soustem), ale mohou vedle něj fungovat jako doplňkové. 

Olaf Egeberg žije v Takoma Parku ve státě Maryland na hranicích s Washingtonem DC, kde je umístěno ústředí amerického ministerstva financí a Federální rezervní banky. Po odchodu do důchodu cítil vůči komunitě určitý dluh. „V těchto dnech a v této době ztrácíme ten nejvzácnější zdroj: naše vzájemné vztahy. Můžeme mít společnost na dosah ruky, zde, kde již jsme. Myslím si, že sousedství je tou nejdůležitější společností, kterou teď máme budovat,“ argumentoval. Na rozdíl od Ithacy je toto rozhodně komunita s převládající střední třídou, kde je velmi nízká nezaměstnanost (asi 1%). Olaf se rozhodl definovat svoje sousedství jako rodiny do okruhu pětiminutové pěší chůze od centra města – zhruba 450 rodin. Tudíž jméno „Philadelphia-Eastern Neighbourhood“ (zkratka PEN) pro ulice na hranici těchto bloků. Rozeslal 50 dopisů, v nichž popsal, jak bude směna PEN přispívat k „budování společnosti, která by ve větší míře poskytovala podporu všem. Bude více lidského kontaktu, více vzájemného poznání než předtím“. Na svůj dopis však nedostal ani jednu odpověď. Protože byl touto nulovou odezvou zmatený, rozhodl se, že všechny domy navštíví osobně. Záhada byla okamžitě objasněna: každý byl totiž přesvědčen, že nemá co nabídnout. Všichni si mysleli, že aktivity ve Směně budou jako běžné obchodní transakce. Například účetního, který je vášnivý houbař, nenapadlo, že by jiní lidé mohli mít zájem dozvědět se více o houbách. Důchodkyně, která žila 10 let v Evropě, si nikdy nepomyslela, že by svoje znalosti mohla směnit za něco, co by sama potřebovala. Je velký rozdíl mezi běžnými komerčními Zlatými stránkami a adresářem PEN. V něm je totiž nabízeno mnoho takového zboží a takových služeb, za které by lidé nedali jediný dolar. Taktéž je tam mnoho věcí, které lidé rádi dělají, protože je to baví. Je to práce prováděna se zájmem a nikoliv nudné zaměstnání. V důsledku toho se v Takoma Parku děje něco jiného. Ukazuje se, že doplňková měna a adresář jsou jen olejem působícím jako mazadlo představivosti, záminka pro navázání prvních kontaktů. Většina současných směn používá komplementární měnu jen pro část transakce – a někdy ani to ne – a zahrnuje směny, které by zpočátku nikoho nenapadlo dávat do adresáře nabídek. Postupně si sousedé zvykli pomáhat jeden druhému bezplatně, bez jakékoliv měnové směny.

4. Ve  společnosti dochází k velké změně v posunu hodnot. 

Skupina lidí se zájmem o ekologii a „duchovno“ je mnohonásobně  větší, než si lidé myslí. Proto je potřeba, abychom o  sobě dávali více vědět a nenechali se odstrašit „praktikami  modernistů“, kteří jsou v současné době ještě stále  ve většině. 

Mnozí jsou překvapeni, odkud se vzalo tolik kulturních kreativců během necelé jedné generace. To mě skutečně překvapilo. Dokonce i lidé, kteří jsou součástí této subkultury, se považují za izolované výjimky. Tento dojem má dvě příčiny:

• neexistuje organizace, jež by je identifikovala
• neexistuje obraz v médiích.

Jednou z hlavních příčin této relativní neviditelnosti je to, že tato subkultura nezplodila masovou politickou stranu, masové náboženské hnutí či dokonce nějaký vyhraněný identifikovatelný trh publikací. Kulturní kreativci jsou z povahy eklektikové, jenž si vybírají a volí podle svého zájmu od středoproudých až po marginální, a to jak tuzemské, tak zahraniční. Takže neexistuje místo či skupina, kde by se setkávali a kde by je bylo možno spočítat.

Vědomí toho, že je nás mnohem víc, než si myslíme, akorát o sobě nevíme, mě motivuje k tomu, abych dal o sobě vědět a abych podpořil ostatní, aby též o sobě dávali vědět.

www.tralalamandala.cz

Pár drobností z knihy (Bernard Lieater: Budoucnost peněz, PARADIGMA.SK 1999) si můžete přečíst i na následujících odkazech:
http://www.paradigma.sk/redakcny_system/clanok.php?id=99
http://www.paradigma.sk/redakcny_system/clanok.php?id=98