O úctě

Pátrání po smyslu a setkání s různými kulturami mě přivedlo k tomu, že daleko Pokud se často díváme stejným směrem, vytváříme si návyk, stereotyp. Stereotypy podporují i lidé v okolí se stejným kulturním zázemím. V některé kultuře je např. normální, že lidé chodí od devíti do pěti do práce nebo že všichni mají auto, nebo že používají splachovací záchody, nebo… Vidíte to všude kolem, je to normální a normální = správné. Tak nějak to podvědomě přijímáme, i když to nemá opravdovou logiku. To, že něco dělá hodně lidí, neznamená, že je to správné.

Úcta k bytostem přírody? To je například schopnost podívat se na krajinu kolem sebe tak, jako by její účel nebyl sloužit člověku, naplňovat jeho hospodářské potřeby. Strom zkrátka je – mladý i starý si zaslouží úctu, protože je. „Normální“ je starý strom pořezat a vysadit nový, který bude více plodit. Ale nepřipadá nám normální „odstraňovat“ důchodce, když už jsou slabí. Může si strom zasloužit stejnou úctu jako člověk? Nebo aspoň půl úcty? Můžeme mu uznat právo na existenci a neposuzovat jej jen podle toho, jak moc se nám líbí a co nám dává? (A stejný postoj uplatnit i jinde?)

Uvedl jsem několik příkladů, aby bylo jasné, jak to myslím. Oblastí, kde lze projevit úctu, je samozřejmě mnohem více. Tím základním pro mě, je naše schopnost připustit, že něco nevíme. Že něco může být jinak, než jak si myslíme, i když jsme o tom přesvědčeni. Neboť naše přesvědčení se stává našim omezením. Myslím, že žijeme v době, kdy bychom měli právě naše přesvědčení, postoje, názory zkoumat a podrobovat otázkám po jejich platnosti a správnosti.

Zkusme více pozorovat, naslouchat a připouštět nové možnosti.