Autor: Zuzana Řezáčová Lukášková, zveřejněno 26. 7. 2012
Přece už roky to chci! Jak je to možné? Je tak těžké přijmout svobodu a zodpovědnost za svůj život? Respektovat své “vyšší já” jako vedení a jít tou neznámou cestou?
Těšila jsem se až ukončím školu, opustím zaměstnání, které mě přece tak svazuje a začnu realizovat svůj sen. Tak a teď tu sedím, nevím co mám dělat a v břiše mám... STRACH! Nevím jak u vás, ale u mě bydlí v žaludku. Večerní meditace mě sice trochu zklidnila, ale... Do dvou hodin do rána zapisuju co bych tedy chtěla a co by se dalo, místo abych konečně usnula. Přitom jsem tak unavená! Potřebovala bych usnout, ale zároveň mě potřeba spánku velmi obtěžuje. Měla bych přece toho tolik udělat. Ráno jsem grogy, jsem jak mátoha a v břiše ten divný pocit, který mi nedovolí udělat nic. Večer jdu spát, prakticky se doplazím do postele a do dvou hodin zapisuju... přece vím co mám dělat.
Po třech nebo čtyřech dnech toho mám dost. Potřebuju se vyspat a potřebuju něco začít dělat. Rozhoduji se a procházím zápisky. Sama sebe přesvědčuju, že důležité je začít. Alespoň něco malého... ale vždyť nejdřív musím udělat tolik věcí a teprve pak se mohu dostat k tomu co co mám zapsáno z noci. Sny dobrý, ale... jsou od toho, aby se plnily a kde na to vzít čas? Pořád je tolik “důležitých věcí”.
Jak je jednoduché říkat, že až budu mít konečně trochu času... jak je těžké nesmyslně nekontrolovat každých 10 minut e-mail, jestli není potřeba něco rychle vyřídit, neprocházet facebook, jestli tam není něco důležitého (!?), neprohlížet stránky se spoustou zajímavých věcí a konečně začít něco dělat. Přece už roky to chci! Jak je to možné? Je tak těžké přijmout svobodu a zodpovědnost za svůj život? Respektovat své “vyšší já” jako vedení a jít tou neznámou cestou?
Arteterapeutka, která jako jediná v ČR pracuje s mandalovým diagnostickým testem.