Nadchla jsem sama sebe skvělým nápadem vytvořit prostor pro setkání žen "o kterých jsem přesvědčena, že kdyby se sešly, děly by se věci..." (také jste ten mail dostaly?) Napsala jsem tedy základní informace na web, stanovila jsem symbolickou cenu na nájem, materiál a občerstvení a těšila jsem se. Těšila jsem se až do chvíle, kdy se některé přihlášené začaly těšit na připravený program a skvělou lektorku. Začala jsem se bát a začala jsem být nervózní. Žádný připravený program přece není!
Večer jsem si přečetla o šamanském kruhu a zase jsem se začala těšit. Měla jsem slova, která mi pomohou popsat platformu, kterou jsem chtěla vytvořit. Prostor pro setkání a pro udání čehokoli. Chtěla jsem vytvořit prostor bez lektora s rovnocenným postavením pro všechny, bez předem připraveného programu, jak jsem avizovala na stránkách... Chtěla jsem se toho zúčastnit jako jedna z žen a ne jako lektorka.
První část programu jsem se upomínala, že tu dnes nejsem za lektorku a že nejsem zodpovědná za ostatní. Tvořím jen prostor a příležitost pro setkání jinak, pro setkání v úctě a respektu. Setkání jsem si užila a byla jsem nadšená. Kreslily jsme na papír i po sobě, povídaly jsme si, tančily jsme, smály jsme se... "To určitě zopakujeme", říkala jsem si až do doby, než jsem si přečetla zpětné vazby.
"Čekala jsem že kurz bude mít nějakou hlavu a patu, přišel mi dost chaotický a spoustu promlk, kdy jsem se nudila. Překvapila mě absolutní nepříprava lektorek a moc mě mrzí, že jsem za to zaplatila 500,-, rozhodně program tehle ceně neodpovídal a ještě si po sobě umýt nádobí! Člověk čeká, že alespoň někde si odpočine," psala jedna z účastnic. Šamanský kruh tedy nepřinesl to co jsem chtěla. A tak jsem zpytovala své svědomí.
Bylo to tím, že nejsem šamanka, že jsem špatná lektorka nebo tím, že na to ženy nejsou připravené? Procházela jsem jednotlivé body stížností a zamýšlela jsem se nad tím, proč jsem nebyla schopná předat svou skvělou myšlenku volného setkání, kde bude každá zodpovědná za sebe, za to co se stane i za skupinu. Přemýšlela jsem, zda jsme jako ženy zodpovědné za svůj život, zda děláme to co chceme a jestli jsme admirálkami na lodi plující naším životem.
Proč ženy, které se místy nudily nic neřekly ani nic neudělaly a proč se tvářily celkem poklidně až do svého odchodu? Možná jsme naučené být hodné, poslušné a nadávat až pak za rohem, když už s tím nejde nic dělat... Proč si neuděláme život takový jaký chceme, ale raději "trpíme" ačkoli to po nás nikdo nechce? Je za to co si z kurzu odnášíme zodpovědný účastník nebo lektor?
Rok 2012 má být prý přelomový, má být o návratu k ženskému principu, o změně. Pojďme tedy být zodpovědné sami za sebe.
