Soutěž a spolupráce jako principy života

Téma soutěže a spolupráce se často vyskytuje i v různých knihách o výchově a vede nás k zamyšlení, co učit naše děti, k čemu je vést. Ale než se budeme starat o druhé, k čemu vedeme sami sebe? Čemu věříme? Co si myslíme? Co žijeme?

Mně se líbí více pozorovat než posuzovat. Dává mi smysl vidět soutěž a spolupráci jako dvě kvality, které nestojí v opozici, ale které vytvářejí určité spektrum, škálu možných kombinací, ze kterých můžeme vybírat.

Ve filmu „Společnost mrtvých básníků“ pronáší učitel Keating ke studentům: „Sport je prostředek, díky kterému nás mohou druzí lidé dovádět k excelenci.“ To znamená, že skrze soutěž, překážky, můžeme rozvíjet svou dokonalost, své dovednosti. Zajímavé je pro mě slovo „prostředek“, neboť právě jako prostředek tréninku je soutěž zajímavá. Jako „cíl“ a jako dominantní princip života nikoli.

V knize o Jaroslavu Duškovi „ZE MĚ“ uvádí zkušenost, ve které gorily odpověděly jednomu známému zabývající se posunkovou řečí. Ptal se jich: „Proč nepoužíváte nástroje tolik jako šimpanzi?“ Odpověď zněla: „Od nástrojů je blízko ke zbraním.“ Tedy nechceme používat něco, co může být nebezpečné, uškodit.

Přijde mi patřičnější téma soutěž vs. spolupráce vyjádřit jinými slovy: sebe-prosazení vs. rovnováha. Stojí život na tom, že každý sám sebe prosazuje a ti silnější přežívají a rozvíjejí se? Nebo stojí život na tom, že každý sám sebe prosazuje do míry, která je v nejlepším zájmu celku? Euro-americká civilizace si určitě po dlouhou dobu vybírala to první a ten postoj je v nás natolik zakořeněný, že si jej ani neuvědomujeme. Jak často nás napadne, kolik z našich vynálezů je vlastně úplně zbytečných? Kolik z našich každodenních návyků přispívá k narušování rovnováhy na celé Zemi? Napadlo vás někdy, že by mnohé z přírodních národů dokázaly vymyslet nástroje, přístroje a různá udělátka jako my, ale že se vědomě rozhodli je nepoužívat, aby nenarušili rovnováhu? Ne ze strachu, ale z hlubokého vhledu a porozumění se rozhodli nevyužít některou schopnost či možnost, kterou měli.

V tomto vidím zdravé propojení soutěže a spolupráce neboli sebeprosazení a zájem celku. Dokázat použít svou sílu, své schopnosti a stejně tak je dokázat i nepoužít. Dokázat si říct: „Mohl bych vyvinout ještě další úsilí a být první, důležitější, nejlepší, ale už to neudělám, protože…“

Jak samozřejmé je pro nás používat auto, telefon, internet? Asfaltové cesty, panelové domy, chemické přípravky na čištění čehokoli? Zkusme si dovolit nabourávat naše stereotypy a návyky. Alespoň si to představit. Zkusme se podívat i na své dovednosti a zeptat se, k jakému účelu je využíváme? Čemu tím pomáháme, čemu věnujeme svůj um? „Kam dáváme náš UM, takový vytváříme ÓM – vesmír.“