Strach má velkou hlavu

Všechny tyto tak zvaně negativní emoce jsou však naší součástí.

Co je vlastně strach?

Strach je reakce na možné nebezpečí, pud sebezáchovy. V dnešní, jak jinak než zrychlené, době se všechno zveličuje a tak strach nemá jen velké oči, ale má i velikou hlavu, pařáty, zuby jako kly a je neustále hladový.

Nechci tu obhajovat veškeré formy strachu jako přijatelné. Všichni se občas schováme za strach s tím, že to prostě nejde, to nemůžeme a to nezvládneme. Nikdy jsme to nezkusili a už víme, že to neumíme. Jaká to prozíravost. Tak ven s tím, kolikrát jste se dobrovolně schovali za tu obludu, abyste nemuseli (nedejbože!) vylézt ze své ulity a udělat něco, co jste ještě nikdy neudělali? Kolikrát je to strach opravdový, kolikrát předstíraný a jak jste se dostali do svého patologického odmítání všeho, co by mohlo ohrozit vaše pečlivě vyjeté koleje (mimochodem určitě už dost zrezavělé)?

Výstředně oblečený člověk je blázen, zaplatit si seskok padákem je naprosto absurdní, běhat v dešti, je to o zdraví a přestěhovat se v 80 je prý příznak demence... Klepete si na čelo a říkáte si, že je lépe na sebe neupozorňovat a žít poklidný život. Ráno vstát, jít do práce, večer přijít, zanadávat si, jak byl ten den zase na nic a ráno nanovo. Zábava je podle vás sedět u televize a sledovat seriály. Nemáte na nic čas, jste unavení.

Jsou všechna tato tvrzení uložena i ve vaší hlavě? Diagnoza: oprýskaný stereotyp.

Je těžké se rozhodovat a ještě těžší radikálně změnit svůj život. Bojíte se, že přijdete o práci, o partnera, o zázemí, o přátele. Jenže je na místě otázka: „Co se stane, když zavřete strach do krabičky a uděláte to, co jste vždycky chtěli?“ Když to neuděláte, tak víte přesně, co nastane. Nic. Bojíte se, že se otlučete. Kdo říká, že nenarazíte? Jenže většina z nás udělá to, že vystrčí růžky a s prvním deštěm okamžitě zaleze a už nikdy nic podobného neudělá. Venku totiž číhá nebezpečí. Nebezpečí nárazu.

První věcí je mít sny, druhou je něco pro to udělat. Nečekejte, že budete toužebně něco očekávat, a že to k vám přinesou na zlatém podnosu. Často se děje, že se k vám přiblíží impuls, šance, postrčení a je jen na vás, jestli po tom skočíte a překonáte strach. Rozum s citem se perou jako diví: „Skoč po tom!“ „Ne, to nejde, co když na to nemám?“ „Tak už se zvedni a jdi!“ „Ale co když, co když, co když...“

Nemáte na nic energii, všechno vás vyčerpává. Kde taky tu energii máte brát, že? Endorfiny získáváte z čokolády, u piva s přáteli. Postěžujete si a je vám lépe. Na chvilku, než opět zjistíte, že jste v začarovaném kruhu. Pořád dokola. Jak by také ne, když žijete ve stejném vzorci už mnoho let.

Máte tu sílu, tu odvahu svázat svůj strach a vykročit do neznáma? Udělat první krok, který vás zaručeně nabije energií. Chcete začít běhat? A co, že neuběhnete víc jak 50 metrů v kuse? Koho to zajímá? Chcete si počmárat zdi? Chcete hrát na housle? Chcete se vyválet v bahně? (neříkejte, že vás to nikdy nenapadlo :-)) Nenechte se odradit odmítáním okolí a hlavně, neodmítejte sami sebe!

Tak co, kdo z vás si dneska dá bahenní lázeň? :-)