Žijeme ve stejném světě?

Na jedné přednášce ze sociální oblasti jsem zaslechla velmi znepokojující otázku: Co když svět mentálně postižených pacientů je ten opravdový a my jsme ti divní?

Tohle je tak hluboké a velmi neuchopitelné téma jako naše sny. Z našeho podvědomí se rodí nový svět, nová mapa, zákoutí. Vlastní sféra, která dýchá a žije. Tak která realita je ta opravdová? Co když reálný svět je ten, o kterém se nám zdá? Je to pro mě tak nepochopitelné jako vznik vesmíru a tak děsivé jako zakřivení časoprostoru. Ovšem tyto, úvahy brané do důsledku, by způsobily rozvrat mysli (u mě tedy ano), proto nad tím raději příliš nepřemýšlím.

Všichni máme rádi svou jistotu, své zázemí a klid. A představa, že celý život žijeme v iluzi je tak explodující, že mnozí raději nepátrají po příčinách. Vezměte si Platonovu jeskyni, to je vlastně také svět postavený na promítání stínů. My jsme v jeskyni a díváme se na stínové divadlo a myslíme si, že známe svět i vše, co k němu patří. Ale pak vyjdeme z jeskyně a náhle oněmíme. Náš svět byla pouze iluze, byl to klam jako v Zámku od Kafky. Náš pohyb se uzavřel do kruhu a naše mysl ukonejšena stereotypem přijala stíny za svůj svět.

Cítím, jak se Vám dělá vlnka na čele a říkáte si: „Co je to za hloupost, vždyť já držím v rukou hrnek, ne stín a sedím na židli, která je ze dřeva, tak jaká pak iluze?“ A není tohle právě Váš stereotyp, Vaše jeskyně? Každý kdo se zajímá o parapsychologii či podobné oblasti, Vám řekne, že to, co pouze vnímáme očima, je opravdu jen zlomek toho, co se kolem nás děje. Pojedete vlakem a co vnímáte? Knihu, hluk nebo krajinu venku, ale dokážete vnímat opravdu vše? Při čtení jakoby okolí splynulo do jednoho velkého šumu, který po čase přestaneme vnímat úplně. Nevidíte, že podél trati přeběhl zajíc, protože jste se zaposlouchali do hovoru spolucestujících. Vidíte jen úzký profil Vašeho zájmu a zbytek je z části nebo zcela potlačen. Proč se tak děje? Dokážete si představit, že byste plně vnímaly vše, co se kolem Vás odehrává? Asi si umíte odpovědět sami. Proto buďme rádi za naši „nedokonalost“ .

Stejně jako naše tělo má ochranné mechanismy i psychika. Když už jde opravdu do tuhého, tak se mozek na tvrdo restartuje. Zhroutíme se, ale na rozdíl od počítače je náš restart poněkud zdlouhavější. Rekonvalescence si žádá čas. Proto se nemůžeme divit, že naše mysl uniká do jiných světů a vytváří si neuvěřitelné mapy krajin, příběhů, vztahů a jiných představ. Ale opravdu unikáme do snů, nebo ze snů unikáme do reality? A co ti, co se už do reality nikdy nevrátí, co ti s duševní poruchou, opravdu jsou narušení? Soudíme tak přece jen podle odlišných vzorců chování... Tak která realita je ta pravá?