Dříve se mělo za to, že ujasnit si svou identitu, je úkolem adolescence (dospívání). Že dospělý člověk již musí znát sám sebe, aby byl schopen v životě vůbec obstát. Před časem se ale objevil názor, se kterým se hluboce ztotožňuji. A to, že identita je něco, co si vlastně utváříme po celý život. Vždyť my se přece neustále měníme. Pozměňují nás lidé, kteří nás obklopují, práce a činnosti, kterým se věnujeme, kultura místa, kde žijeme a životní zkušenosti, kterými procházíme.
Dosažení identity znamená uvědomit si, jak jsme jedineční a jak cenný je náš život. Jak jsme celiství a stabilní. Jak žijeme náš každodenní život v souladu s hodnotami a ideály, které vyznáváme. Jakou máme představu o naší životní perspektivě. Stabilní identita je podmínkou toho, abychom byli schopni žít v nekonfliktním vztahu se sebou samým i s druhými lidmi. Vědomí sebe sama nám pomáhá stanovit si priority, nenechat se odradit prvním neúspěchem, nevzdávat se, nenechat se udolat životními obtížemi, pouštět se zas a znovu do náročných pracovních i životních úkolů, pochopit, co je naším skutečným úspěchem a neúspěchem a vytrvat navzdory tomu, že máme sto chutí se vzdát.
Vědomí naší identity by v dospělosti mělo odrážet to, co si myslíme o sobě, o svém životě, o svém osobním růstu, sebeaktualizaci, sebenaplnění a sebepřesahu. Domnívám se, že součástí identity každého člověka by také mělo být určité spirituální přesvědčení. Víra nebo zakotvení v názoru na to, co s námi bude po smrti. Ačkoli otázky okolo smrti a umírání jsou v naší kultuře tabuizovány, pracovně i osobně se mnohdy dostávám do kontaktu s lidmi, kteří prožívají těžkou nemoc, duševní bolest nebo procházejí obdobím truchlení. Případně se jedná o zdravotníky a jiné pracovníky pomáhajících profesí, kteří s nemocnými lidmi pracují. A vidím, že lidé, kteří nemají ujasněné otázky týkající se život a smrti, krizové situace vnímají a prožívají mnohem hůře než ti, kteří mají v těchto věcech jasno. Bez ohledu na to, v co věří či nevěří. Jen je důležité být sám za sebe o něčem či ničem přesvědčen.
Uvědomění si sebe sama je velký dar, který však člověka stojí nemalé úsilí čas. Člověk se musí umět zastavit a zamýšlet se nad sebou samým. Uvědomit si, co se během dne událo a zda jsme se nedopustili nějaké chyby. Nebo zda jsme měli příležitost udělat něco dobrého, ale z lenosti, sobectví nebo strachu jsme ji nevyužili. Zamyslet se nad drobnými potěšeními, která nám jednotlivé dny přinášejí. Naučit se přijímat drobné laskavosti, uvědomovat si je a být za ně vděční. Protože jen když si uvědomíme, čeho všeho se nám dostává, teprve potom budeme schopní se rozdělit – třeba jen o obyčejný úsměv.
Někdy v životě prožíváme tak těžké chvíle, že se vědomí naší identity otřese v základech. Potom je třeba trochu se stáhnout a trávit více času se sebou samým. Soustředit se na to, co se kolem nás a v nás děje. Znovu přebudovat svůj vztah k sobě i ke světu. Znovu najít rovnováhu. Někdy jsme bolestnou zkušeností natolik zasaženi, že nedokážeme vzhlédnout vzhůru. A potom je dobře, když máte po ruce laskavou kamarádku,
dobrého psychologa nebo třeba
mandalu, abyste k sobě znovu našli cestu.
