Jednota myšlenek, slov a činů

Z lidových rčení a pohádek známe: „Co na srdci, to na jazyku“ nebo: „Jak řekli, tak udělali“. Na první pohled je to snadné. Proč tedy v praktickém životě zažíváme tolik rozporů? Podívejme se zblízka na každou část.

Myšlenky nám v hlavě běhají jako myši sem a tam. Je jich hodně. Svůj podíl na jejich tvorbě mají:

• minulé zkušenosti a zážitky – Co si pamatuji?

• naše pohnutky a přání – Co chci?

• přesvědčení, názor, víra – Čemu věřím? Co si myslím?

• pocit vyvolávající emoční reakce.

V oblasti slov nás zajímá, jaká slova volíme pro popis, pro rozhodnutí. Vysloveným slovem vycházíme do kontaktu s vnějším prostředím. Všichni filtrujeme, které myšlenky pustíme ven, někteří více, někteří (bohužel :-)) méně. (Důležitý je i záměr a emoce, s jakou slovo vypouštíme, ale o tom jindy.)

Činy jsou konkrétní vědomé projevy, které zanechávají stopu a většinou o nich mluvíme v souvislosti s hmotným světem.

Dvě souvislosti:

1. SHOVÍVAVOST K SOBĚ: Myšlenky jsou velmi „lehké“, jemnohmotné. Je úplně samozřejmé, že není v lidských silách vyslovit všechno, co si myslíme. Stejně tak slova jsou „lehčí“ než činy, neboť hýbat jazykem je snazší, než pohnout tělem. Proč shovívavost? Abychom se nevinili za to, že neděláme všechno, na co pomyslíme.

2. POVAHA: myšlenky bývají často spekulativní („mohl bych“ „co kdyby“). Vyslovenými slovy většinou vyjadřujeme už konkrétní názor, případně rozhodnutí („udělám…“). Slova mají dvojí povahu. Některá mohou být i činem samotným (prohlášení, přísaha, slib). Činy (ve smyslu hmotném) vyžadují nejvíce energie a také mají potenciálně největší dopad.

Uvedení do souladu

Velmi často si vytváříme soudy typu: „Ten člověk neříká, co si myslí.“ Nebo: „Ten člověk něco říká, ale nedělá to.“ Z uvedeného vyplývá, že je to celkem přirozené a vede nás to k tomu, abychom se dívali oběma směry. Tedy nejen na to, jak říkat, co si myslím, nebo jak dělat, co říkám. Ale také na to, jak si myslet, co jsem schopen říct a jak říkat, co jsem schopen udělat. Rozumíme si? Pokud směřujeme k jednotě, zkusme se otevřít možnosti hledat změnu na kterékoli ze tří úrovní. Uvedu 3 příklady:

Př.: Vyladění: Mám myšlenku: „Zajdu pro vodu“. Teď se mi nechce. Nejdu. Proč? Protože je venku zima a jsem ještě ztuhlý (Tělo se vzpírá). Půjdu pro vodu, až se protáhnu a trošku se oteplí (Tělo přijímá).

Př.: Posílení při překážce: Chci udělat autorské čtení básní. Váhám. Prohlašuji, že to udělám, domlouvám si termín. Bojím se. Čeho? Posuzování, odsouzení, ztrapnění. Co s tím? Chci to opravdu udělat, takže posiluji podpůrné síly vůči brzdným. Dělám to.

Př.: Přeformulování myšlenky: Myslím si, že stihnu autobus. Říkám si, že ho stihnu. Běžím. Nestihl jsem ho. Mohu se za to odsuzovat, říkat si, že jsem mohl běžet rychleji. Ale také si mohu uvědomit, že v dané chvíli nemám kapacitu tento „čin“ uskutečnit. Do souladu se uvedu změnou myšlenky („v tak krátkém čase to neumím stihnout“ nebo „potřebuji více času…“).

Tímto bych vás chtěl vyzvat, abychom sami sebe i druhé méně posuzovali a odsuzovali za nejednotu a rozpory a zkoušeli více experimentovat v sjednocování myšlenek, slov a činů v obou směrech.

Druhé téma, které navazuje, je téma čištění, očišťování, zdokonalování, což je celoživotní cesta k mistrovství. Na úrovni myšlenek vybírat pozitivní formu, jasnou a konkrétní představu. Na úrovni slov dokázat vyslovit záměr, v jasném a čistém emočním nastavení. Na úrovni činu udělat to, co je potřeba, s nejmenší vynaloženou energií a bez vedlejších negativních účinků. To je druhá pozvánka k experimentování na semináři.