Pomáhající profese, dobročinnost nebo nemoc?

Autor: Zuzana Řezáčová Lukášková, zveřejněno 4. 8. 2012

Jsem jednatelka občanského sdružení a je to mé zaměstnání. Jsem lektorkou a autorkou řady "charitativních" projektů (jarní bazar, pomáháme ženám...).

Většina mé práce je činnost, která není moc vidět a ani není zaplacena. Nejsem totiž zaměstnanec. Vše co děláme, prý děláme proto, že nám to něco přináší. Občas tedy přemýšlím, co z toho mám a proč to dělám?

Už jako teenager jsem byla skautskou rádkyní a později lektorkou skautských kurzů, kde jsme si platili za to, že jsme mohli vést programy, starat se o ostatní a pracovat dlouho do noci (patologie - poznámka vnitřního kritika). Později jsem přešla jako lektorka do centra volného času, kde jsem už za tuto svou činnost nic neplatila, ale brigádou se to také nazvat nedalo. Postupem času se z této mé volnočasové aktivity stalo mé zaměstnání. Na otázku čím se živíš, tedy odpovídám, že jsem se dobře vdala a jako rozmazlovaná žena budoucího milionáře se tedy mohu věnovat charitě. Ale co z toho mám a proč to dělám?

Mohu říkat, že jsem dala přednost volnosti před zaměstnaneckými výhodami a byla by to pravda. Mohu říkat, že ráda realizuji svoje představy a sny a také to bude pravda. Mohla bych ale také dělat dobře placenou lektorku osobního rozvoje ve spolupráci s velkou agenturou. Já jsem si však vybrala cestu pomoci druhým bez očekávání velkých peněz. Proč?

Jako malá jsem se naučila, že když budu hodná a budu pomáhat mamince, všichni mě budou mít rádi, pochválí mě a dokonce pohladí! Toužila jsem (a toužím) být milována a přijímaná. Nemám ráda konflikty a vymezování se (proto nedělám velký "byznys"). Mám sklony k perfekcionismu, a proto raději dělám všechnu práci sama. Pracuji do padnutí, protože mě má práce baví. Nebo mě něco "nutí" to všechno dělat i v neděli, kdy všichni "normální lidi" nedělají nic? Pracuji, protože mě občas někdo pochválí a jsem pak šťastná, že mě mají rádi (mé ego nejraději čte vybrané dotazníky na zpětnou vazbu po kurzu)...

Říká se, že člověk v pomáhajících profesích raději pomáhá druhým, než aby se zabýval sám sebou (na sebe už pak přece nemá čas). Už jako dítě se totiž naučil nemít potřeby, nebýt na obtíž a pomáhat, aby ho měli rádi. A tak sedím a přemýšlím, proč dělám to co dělám a co z toho mám? Zjišťuji, že trpím syndromem pomocníka a pracuji za pochvalu.

A jak to máte vy?

Autor článku

medaile

Zuzana Řezáčová Lukášková

Arteterapeutka, která jako jediná v ČR pracuje s mandalovým diagnostickým testem.

Podobné články

Něco parádního pro Brno

Je jaro roku 2023. Sedím ve vlaku na dovolené a trochu se nudím s telefonem v ruce. Na facebooku na mě vyskakuje reklama Něco parádního pro Brno? Zavírám oči a začínám snít.

Číst dál
Malování mandal

Mandaly, co mění životy

Když před lety paní Jana poprvé slyšela o projektu Mandala dětem, nevěděla, co od toho očekávat. Její kamarádka ji přemluvila, aby se přidala k malování mandal, což mělo být jen jednoduché tvoření pro zábavu. Jana si říkala, že to bude něco, co jí umožní na chvíli zapomenout na pracovní stres a vypnout.

Číst dál