Říjnové mandaly - brána do říše mrtvých

Hudbu v našem životě může dočasně vypnout smrt, nehoda, vyhození z práce, nemoc nebo vážný úraz. Ani se to nemusí dít nám. Stačí, aby to byl někdo blízký.
A hned jsme konfrontováni s konečností jako takovou, s vlastní smrtelností, s hrůzou toho, že nic není navždy. Najednou neslyšíme, nevidíme, nejsme schopní myslet. Zapne se něco jako nouzový režim, kdy nemáme kontrolu nad sebou samým.

Nečekaný host 

Asi nejhorší na tom všem je, že "to" přichází po období, kdy se zdálo, že je vše konečně dobré, téměř dokonalé a my si přejeme, aby to trvalo věky. Čím krásnější a pohodovější byly předchozí období, tím hůř se srovnáváme s paralýzou, která přišla jako blesk z čistého nebe. S prázdnýma rukama stojíme a kroutíme hlavou. Náhle někdo zmáčkl tlačítko stop a my stojíme jak polití studenou vodou a pomalu zapomenete i dýchat.

Jak je to možné, že jsme si nevšimli toho, že se někdo blížil k našemu tlačítku play/stop? Možná jsme byli příliš opojení nádherou rozkvetlého léta, možná jsme měli oči jen a jen pro plody naší práce. Možná jsme si ale jen nechtěli připustit, že by mohlo k něčemu podobnému dojít. Až později, když se ohlédneme, tak si všimneme, že to, co nás teď tolik překvapilo, bylo nevyhnutelné. Až později uvidíme, že se to dalo čekat a že jsme byli varováni. I příchod smrti se dá předvídat.

Kdybychom dali velký kruh mandaly na ciferník hodin, byla by desátá fáze (Brána smrti) mezi druhou a čtvrtou. Vstupujeme jí do tmavé poloviny roku. Během 24 hodin začíná být víc tmy než světla a všechno živé se chystá na příchod zimy. Vše se noří do poklidných hlubin nevědomí, kdy se budou bořit všechny dosud fungující struktury. 

Přijetí nezměnitelného

Přijměte tuto fázi velkého kruhu mandaly s pokorou a vyplňte jednoduché mandaly pouze černobílými vzory zentanglu. Jen černá a bílá - dvě barvy, které obsahují všechny ostatní. Černá vznikne, když smícháme paletu barev. Bílou vytvoříte smícháním barevného světla. Hmota a světlo, světlo a tma, pohyb a zastavení. To vše v dokonalém kontrastu a v hrůzostrašné čistotě je v mandalách desáté fáze. 

Právě stojíme na hranici a balancujeme nad propastí. Pohled tam dolů nás děsí i fascinuje zároveň. Stačí se dívat déle a hlubina nás pohltí. Je mnoho strategií jak se s tímto pohledem do tváře té s kosou vyrovnat. Jen jedna je ta nejhorší - předstírání, že neexistuje, přestože stojí před námi, popření její existence, zavření očí a doufání, že když ji nevidíme, nevidí ani ona nás.